V cizí zemi, ve škole, kde nikomu nerozumíte…

Greece BVDobrý den, prosím o radu.

Před třemi měsíci jsem se odstěhovala za přítelem do Řecka se synem, bude mu 8 let. Přítel je Řek, zázemí máme. Jen máme problém s jazykem. Než jsem udělala to rozhodnutí se přestěhovat, tak jsem věděla, že to bude těžké, ale je to pro mě strašný psychický nápor. Někdy mám pocit, že už dál nemůžu a chci jet zpátky do ČR. Syn by měl jít v ČR do druhé třídy, ale v Řecku začal chodit znova do první, aby si pomalu osvojil novou abecedu a hlavně jazyk.

První dny byly hrozné, nechtěl tam vůbec jít, teď chodí, ale i teď se to moc nelepší. Ve škole je výuka každý den skoro šest hodin a on zatím nerozumí skoro ničemu. Já jsem ve stavu, kdy pořád na něho myslím, jak to tam zvládá, když nemůže komunikovat ani s dětma, ani s kantory. Denně se spolu učíme nová slovíčka, ale zatím žádné velké pokroky. Vím, že je to krátká doba, ale mám pocit, že jsem psychicky vyčerpaná. Jsme tam sami v novém prostřediía je nám smutno. Partner se snaží, ale zatím si ani jeden mezi sebou nerozumí takže je to takové jiné.. Nevím, co dál. Někdy mám výčitky svědomí, jestli synovi nějak psychicky neubližuju, tím, že jsem ho vzala z rodné země do jiné, kde nikomu nerozumí. Co pomáhá? Zlomí se to někdy? Prosím o radu!

Diky M.

(Odpovídá Kalli z Řecka)

Milá M.

Když už je někdo ve vodě, tak musí plavat a ne litovat toho, že už nestojí na břehu… Ono časem ta voda přestane tolik studit, člověk si všimne, že ho vlastně i nadnáší, pohyby se uvolní a třeba i pocítí radost z plavání…

Pravidlo číslo jedna: věř sobě a synovi, že to můžete dokázat! To, co teď synek potřebuje, je tvoje víra, že víš, co děláš, že jsi pevně rozhodnutá a že věříš, že to můžete zvládnout. Pochyby, nedůvěra, sebelítost a pocity viny jenom nahlodávají vaši vůli vydržet. On je malý a ty jsi velká. Potřebuje se opřít o tebe, o tvoji sílu a rozhodnost, a věřit, že víš, co děláš. My dospělí často nevíme, jak nějaký projekt dopadne, protože život se nedá přesně naplánovat. Ale musíme si věřit, že v dané chvíli děláme to nejlepší, co jde, a opravdu to dělat, jak nejlíp dokážem. Pro děti je velká škola, když vidí, že se rodiče s něčím náročným potýkají a přesto to nevzdají. To může být pro rozvoj osobnosti tvého syna a jeho sebevědomí důležitější, než kdyby byl ve známých, méně náročných podmínkách v Čechách.

Takže, to co teď synek potřebuje, je tvoje povzbuzení, pochopení a tolerance tam, kde to nezvládá tak dobře, jak by chtěl.
To, co rozhodně nepotřebuje, protože ho tím oslabuješ, je abys ho litovala, jak trpí.

Soustřeďte se na pokroky, i kdyby vám připadaly pomalé. Všímejte si legračních věcí, chybek ve výslovnosti nebo v pochopení významu pojmů, kterým se můžete zasmát a ne si nad nimi zoufat. Všichni mají na začátku s jazykem problémy, každý se setkal s řadou trapasů a neobvyklých situací, na  www.cesivrecku.cz   je článek Anketa o největší trapnost (ze 2.2.2014), kde se můžete nejen pobavit, ale také si uvědomit, že v tom “neplavete” sami.
Najdi pro syna nějaký vzor, nějakého hrdinu, kterého by obdivoval a mohl se s ním ztotožnit, např. cestovatele, který objevuje neznámé země a dokáže se domluvit s domorodci přesto, že nezná jejich jazyk a obyčeje. Napřed je pozoruje a učí se od nich, a později projevuje svoje vlastní schopnosti a získává jejich uznání a přijetí. V literatuře je mnoho takových případů, ať už jsou to opravdové příběhy (např. cestovatelé Zikmund a Hanzelka aj.) nebo smyšlení hrdinové z filmů (od Old Shatterhanda, který si získal přízeň Indiánů a obdiv dětí mojí generace, až po dnešního Avatara). Podle zájmů tvého syna najdi nějaký chlapecký nebo mužský vzor, který ho bude posilovat.

Upozorni ho na to, že člověk komunikuje nejen slovně, ale i výrazem tváře, gesty, postojem těla. Že může hodně věcí vytušit a odhadnout přesto, a možná dokonce právě proto, že nerozumí jazyku. Zahrajte si na jakéhosi “mentalistu”, detektiva, který odhaluje skryté, nevyřčené významy. Můžete si třeba pustit televizi, ztlumit hlas a hádat podle toho, jak se herci tváří, co asi říkají. Může to být dobrá zábava a současně to nejen posílí intuici, ale také podstatně sníží stres z pocitu “nerozumím!”

Bylo by dobré, aby se syn zapojil do nějakého kolektivu dětí, kde by byli ve společné akci, při které není tak důležité mluvit, např. nějaký sport: fotbal, basket atd., Aby měl příležitost se zapojit rovnocenně do party kluků a v ideálním případě dát i nějaký ten “gól”, pro dobrý pocit a zvýšení sebevědomí. Také můžete občas pozvat nějakého spolužáka k vám domů, udělat třeba palačinky nebo něco jiného dobrého, a ať si třeba kluci koukají na komiksy v televizi nebo na netu, hlavně, ať má syn příležitost trávit čas s dětmi svého věku i mimo školu.

Nezapomeňte udržovat kontakt s tátou a ostatními členy rodiny, popř. kamarády, co zůstali v Čechách. Aby syn neměl pocit, že o ně nějakým způsobem “přišel”!!

Takže, milá M. nepotlačuj své pocity a najdi si někoho, s kým si můžeš o nich povídat (třeba nějakou spřízněnou českou dušičku v Řecku). Ale ty negativní pocity se snaž zpracovat sama a nepřenášet je na syna. Má svých dost…. Vyslechni ho, řekni, že mu rozumíš, že to je těžké, ale že věříš, že to dokáže a že jsi na něj hrdá.

Ohledně návratu do Čech: Kdyby bylo nejhůř, tak to bezpečně poznáš a rozhodneš se, jak dál. Ale dokud je to “pouze” náročné, tak zatněte zuby a soustřeďte se na konkrétní další tempo, to je dobrý způsob, jak se neutopit a doplavat až do cíle…

Hodně štěstí!!!

S láskou                   Kalli

www.cz.kalliopi-anthi.gr



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *