Starší děti: Věkové kategorie bilingvní výchovy aneb kdy je vícejazyčná výchova nejtěžší 3/3

dort se psem, dort pesKonečně se dostávám ke třetí části trilogie, jejíž první dva díly najdete zde (od narození po školu) a zde (4 – 12 let). V tomto článku budu popisovat naši momentální situaci, takže je to pro mě téma dost aktuální. Má dcera Šárka oslavila minulý týden dvanácté narozeniny, a máme tedy doma oficiálně dva náctileté puberťáky (jejímu bráchovi je 14). I když v Anglii z ní teenager bude až příští rok a teoreticky by s ní tedy ještě puberta cloumat neměla, realita je poněkud jiná 🙂 Asi je pravda, že v dnešní době děti dospívají dříve.

Jak na bilingvní puberťáky

Možná se budu v něčem opakovat, ale to je nevyhnutelné, protože tato etapa bilingvního vývoje navazuje na tu předchozí a v mnohém se s ní překrývá. Problémy a situace, které jsme řešily, když bylo dětem deset, nezmizely, ale spíš se posunuly tak trochu jinam. Mnohé zůstává, něco přibylo, něco se vyřešilo.

Obě naše děti umí dost slušně česky, za což můžu asi poděkovat hlavně sama sobě 😀 Oba na mě mluví výhradně česky a komunikovat se mnou anglicky jim přijde stejně jako mně nepřirozené, takže to (až na výjimky) neděláme. Jenom doufám, že všechna ta snaha, kterou jsem za ta léta vynaložila, bude stačit.

Problémy, se kterými se v bilingvní výchově momentálně potýkáme

Problémy, kterým u nás momentálně čelíme, souvisí především s tím, že máme doma dva puberťáky. V tom směru se nelišíme od většiny „normálních“ rodin, které si prožívají to samé. Jejich bilingvní vývoj je rovněž ovlivněn tímto nešťastným stadiem 😀 a dvěma největšími „problémy“ jsou momentálně: Nekomunikace a rostoucí samostatnost

„Co máme na večeři?“, to je první, co od nich uslyším, když ve čtyři přijdou domů ze školy (v Anglii končí škola v 15.30) Po neustálém připomínání, že by mohli aspoň pozdravit, vcházejí do dveří s „Ahoj, co máme na večeři?“ 🙂 Po mé pro ně více či méně uspokojivé odpovědi, se buď s očekáváním lahodné večeře nebo s nechutí uchýlí nahoru do svých pokojů. Jak dospívají, tráví stále více času sami a méně s námi chudáky rodiči. Na jednu stranu nám to oběma (mně i manželovi) vlastně vyhovuje, i když se mi to nelehce říká a mám pocit, že takové myšlenky ze mě dělají špatnou matku… Na druhou stranu to ve mně vyvolává obavy, že jejich čeština začne pokulhávat a nebo ji úplně zapomenou a budou znít jako jeden mladý muž, kterého jsem pře několika lety potkala v Exeteru. Pracovala jsem tehdy jako pečovatelka a jedním z mých klientů byl Čech, který se svoji manželkou, také Češkou, žil již několik desítek let v Anglii. Jednou u nich byl během mé návštěvy jejich, asi pětadvacetiletý, syn. S oběma rodiči mluvil anglicky a když jsem se, asi poněkud netaktně (nejsem rodilý diplomat a říkám věci na rovinu, na což občas doplatím :)), zda nemluví česky, odpověděl mi hroznou lámavou češtinou se silným anglickým přízvukem. Úplně mě to dostalo. Nechápala jsem tehdy, jak může neumět česky, když má oba rodiče Čechy a ještě k tomu vysokoškolské profesory!!! Dále jsem nevyzvídala a dospěla jsem k názoru, že měli určitě své důvody, proč syna nenaučili pořádně jejich rodnou řeč.

Dnes si ale začínám říkat, co když takhle dopadnou mé děti? V předškolním věku, když trávili většinu času se mnou a mluvili stejnou mírou česky a anglicky, byly oba jazyky na stejné úrovni (ze začátku dokonce čeština i silnější). Když začali chodit do školy, začala postupně převládat angličtina. Čeština se jim sice nezhoršila, ale určitě se rozvíjela pomaleji než angličtina, přirozeně. Neměli v češtině tak velkou aktivní zásobu jako v angličtině, ale to byl prostě přirozený vývoj a důsledek školní docházky v angličtině. Kompenzovali jsme to tím, že jsem jim četla spousty českých knih, poslouchali jsme česká cédéčka, mluvili jsme a mluvili a mluvili. Ale co teď? Teď přijdou domů, zeptají se, co je na večeři a hurá nahoru zavřít se od světa…a hlavně od děsný matky a trapnýho otce 😀 Naštěstí po pár hodinkách uklidnění se je s nimi obvykle opět normální řeč. A pokud nemají školu, tak jsou dokonce celkem příjemní a komunikativní, i když si samozřejmě myslí, že my nic nevíme a jsme s prominutím dva nejblbější tvorové pod sluncem 😀

Navíc dřív, když dostali ve škole domácí úkoly, pomáhali jsme jim s nimi. Teď dostávají úkoly prakticky každý den, ale pomoc nechtějí. Rozumím tomu, já taky nechtěla, aby mi s úkoly pomáhali mí rodiče. Je to další krůček k jejich samostatnosti a pokud ty úkoly dělají a ze školy nám nechodí stížnosti, že je nepřinesli, pak si s tím nemusíme lámat hlavu. Ale ve spojitosti s jejich bilingvní výchovou to trošku na lámání hlavy je. Pomoc s úkoly poskytovala dříve možnost k rozvíjení jejich slovní zásoby na různá témata, možnost ke komunikaci. Nyní je takových možností méně a méně.

Dalším mínusem je, že i když oba rádi čtou, tak knížku v češtině vezmou málokdy do ruky. To mě trochu mrzí, možná jsem mohla v tomhle ohledu udělat víc, i když nevím co víc… Od narození jsme si denně četli, někdy jsme čtením a zpíváním strávili celý den, takže víc opravdu asi udělat nešlo. Česky si sami číst nechtějí, protože to prý jde moc pomalu… Ale věřím tomu, že až budou starší a máma je do toho nebude nutit (já je teda nenutím, ale víte, jak to myslím), tak se rozečtou. „Fingers crossed“, jak říkáme tady v Anglii.

Ale i když v češtině nečtou, něčím je česká kultura přece jen nadchla, viz video níže 😀 To je tak, když mají v Čechách staršího bratránka, který je zásobuje českými „reáliemi“.

Jak to bude dál?

Těžko říct, ale bude to záležet na tom, jestli je a) nepřizabijeme nebo b) oni nás nedostanout do blázince 🙂 Ale teď vážně. Plán je jednoduše pokračovat v tom, co jsme praktikovali doposud. Využít každé chvilky, kdy na mě mají náladu a chtějí se se mnou bavit. Snažit se s nimi udržovat přátelské vztahy a nestat se matkou z videa nahoře – i když to už asi jsem, takže nic 🙂 Prostě a jednoduše s nimi co nejvíc komunikovat, kdykoli je příležitost. Šárka ráda peče a naštěstí si obvykle vyžádá mou pomoc, takže pečeme hodně 🙂 Curtis je zase moc užitečný, když přijde na různé opravy a rady týkající se čehokoli technického, takže mám často problémy s počítačem a potřebuju všechno dopodrobna vysvětlit, protože jinak, jakožto hloupá nicnevědoucí matka, tomu neporozumím (ne, nevytvářím je naschvál, abych s ním mohla komunikovat :)).

Návštěvy Čech a má snaha vystavit je pokud možno co nejvíc, ale ne moc násilně, aby se jim to nezprotivilo, české kultuře, reáliím a gramatice, a doufat, že je z toho něco zaujme a že si z toho něco zapamatují, je samozřejmostí. A opět mluvit, mluvit, mluvit a vše dělat s humorem!

Pokud máte taky doma bilingvní puberťáky a situace z mého článku vám připadají povědomé, nebo máte jiné problémy, hoďte je do komentářů 🙂

1. etapa – Od narození po školku

2. etapa – Od školky po pubertu



5 Komentářů

  1. Iveta

    Super články všetky tri. Ja mam 7 ročného a 5 ročnú a po slovenský vedia krásne len s čítaním je to pomalšie. Syn môže citát celé dni po anglicky akurát dočítal knižku od David Waliamsa po anglicky a jeho bratranec ju akurát dočítal na Slovensku po slovenský, tak sestra mi povedľa ze ju odloží pre môjho syna. Ale ja silne pochybuje, ze on to bude vedieť niekedy citát ci sa mýlim?

  2. Gabriela Argyros

    Zdravim,ja dekuji za pekny clanek,ktery me povzbudil a motivoval „to nevzdat:)“. Ziji v Recku,mam 2dcery 8a 10let a prozivam neco podobneho. Zacatky sly skvele,ale cim jsou starsi tim to jde hure. Maji toho hodne v Rec.skole (spatny system,deti pretezuji ukoly na doma) a tak jim nechci jeste navic prikladat. A o prazdninach jsem pracovne vytizena zase ja v turismu. Alespon jsem je naucila cist a psat a povinne denne ctou pul.hodiny cesky a pul.hod.recky(o prazdninach).Mam ceske ucebnice a chtela bych jim dat alespon zaklady prvniho stupne. Realita je trosku tvrdsi,ale dulezite je se nevzdat!!!

    1. Jana

      Diky za pozitivni komentar, Gabi 🙂 Kdyz jste to zvladli az doted, tak to urcite uz nejak doklepete 😀

  3. Anna Almeida

    Ahoj Jano, zase jsem zabrousila na tvůj blog a nedá mi to nekomentovat tvoje slova „Česky si sami číst nechtějí, protože to prý jde moc pomalu… Ale věřím tomu, že až budou starší a máma je do toho nebude nutit…, tak se rozečtou.“

    Jak je uvedeno na str. 25 v diplomce Lenky Růžičkové uveřejněné na tvých stránkách, „psaní a čtení jsou naprosto odlišné dovednosti než mluvení a poslouchání, chcete-li, aby se dítě umělo vyjadřovat písemně, musíte ho to naučit“. Myslím, že to platí také na čtení. Plynné čtení je třeba v určité fázi natrénovat, jinak se jeho obtížnost („pomalost“) může stát trvalou překážkou v čtení v češtině, i když dítě česky bez problému mluví. A pak je tu otázka omezené slovní zásoby, kterou právě čtení rozšiřuje, takže to může být takový začarovaný kruh. Souhlasíš?

    1. Jana (Autor článku)

      Ahoj Anni, souhlasim do urcite miry. Nemyslim si, ze pokud se dite nenaucilo plynule cesky cist do urciteho veku, uz se to nikdy nenauci. Urcite je treba plynne cteni natrenovat, ale kdy k tomu dojde, na tom podle me nezalezi. Kdyz se podivam treba na svoji kamaradku Evu, ktera se do Anglie pristehovala veku temer 50 let bez jakekoli znalosti anglictiny, a ted plynne cte kvanta anglickych knih, uvedomuji si, ze se takovehle dovednosti daji napravit, pokud clovek sam opravdu chce. A o to jde, ja nemam potrebu sve deti nutit do toho, aby cesky cetly, protoze by to stejne k nicemu nevedlo 😀 Zakklady maji, to jsem si dala za ukol naucit je, kdyz byly male – hlavne pro uspokojeni sama sebe 🙂 Az / pokud se budou chtit ve cteni a psani zdokonalit, verim tomu, ze to bez problemu zvladnou. Se slovni zasobou mas samozrejme pravdu. Treba muj syn hodne cte ruzne clanky a podobne v cestine na internetu a obcas me prekvapi slovem nebo frazi, kterou bych od nej necekala a kterou vim, ze nema ode me. Taky hodne pisemne komunikuje se svym ceskym bratrankem, takze pochytil spoustu vyrazu od nej. Dcera tak moc v cestine necte, takze kdyz spolu mluvime, obcas se zepta, co to ci ono slovo znamena. Jak deti rostly, snazila jsem se do nasi kazdodenni konverzace zakomponovavat vice a vice slozitejsich slov a frazi, protoze jsem si uvedomovala, ze se to odjinud nenauci. Ale vim, ze predevsim Sarcina slovni zasoba neni stejne bohata jako slovni zasoba ceskych deti zijicich v Cechach. Ale taky vim, ze pokud by jela na delsi dobu do Cech, bylo by rychle vse napraveno 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *