Mýty o bilingvismu

Grosjean Bilingual Life and Reality bookAutorem článku je François Grosjean, emeritní profesor psycholingvistiky na Univerzitě v Neuchâtelu ve Švýcarsku, odborník na bilingvismus, autor řady knih na toto téma a zakladatel vědeckého žurnálu Bilingualism: Language and Cognition, který je zaměřen na nejnovější výzkum v oblasti bilingvismu a multilingvismu. Následující článek byl původně publikován v angličtině na blogu profesora Grosjeana – PsychologyToday a také jeho webových stránkách pod názvem Myths about bilingualism.

Český překlad článku (a jeho následná publikace na tomto webu) by nebyl možný bez laskavého svolení autora, který je výhradním vlastníkem veškerých práv s ním souvisejících. Jakékoli kopírování obsahu bez souhlasu správce webu a autora je zakázáno. Sdílení samozřejmě povoleno 🙂

 

Mýty o bilingvismu

Ve své knize Bilingual: Life and Reality (Harvard University Press, 2010) je řeč o řadě mýtů o bilingvismu. Zde uvádím jejich stručný souhrn.

1. Bilingvismus je vzácným jevem

OMYL. Odhaduje se, že více než polovina světové populace je bilingvní, tedy žije se dvěma a více jazyky. S bilingvismem se lze setkat ve všech koutech světa, ve všech společenských vrstvách, ve všech věkových kategoriích. Dokonce i v zemích s velkým množstvím monolingvních jedinců je procento bilingvních lidí vysoké. Např. v USA dnes žije odhadem až 50 milionů bilingvních lidí.

2. Bilingvní lidé se naučili mluvit dvěma nebo více jazyky v dětství

OMYL. Bilingvním se může člověk stát v dětství, ale také v dospívání nebo dospělosti. Ve skutečnosti se mnoho dospělých stane bilingvními, protože se přestěhují do jiné země (nebo oblasti) a musí se naučit nový jazyk. Časem se mohou stát stejně tak dvojjazyčnými jako děti, které se své jazyky naučily v útlém dětství (až na rodilý přízvuk). Obecně platí, že se lidé stanou bilingvními, protože jejich život vyžaduje používání dvou nebo více jazyků, např. z důvodu emigrace, vzdělání, kontaktu s mluvčími jiných jazyků atd.

3. Bilingvní jedinci ovládají všechny své jazyky stejně a dokonale

OMYL. Tento mýtus má dlouhého trvání! Ve skutečnosti ovládají bilingvní lidé své jazyky do takové míry, do jaké je potřebují ovládat. Někteří bilingvní lidé mají jeden jazyk dominantní, jiní neumějí v jednom ze svých jazyků číst a psát, někdo má pouze pasivní znalost a konečně velmi malá menšina ovládá své jazyky stejně a dokonale plynule. Je důležité si uvědomit, že bilingvní lidé jsou velice různorodí, stejně jako lidé monolingvní.

4. Praví bilingvní jedinci nemají ve svých jazycích přízvuk

OMYL. Zda máte, či nemáte v jazyce přízvuk vás nečiní více, nebo méně, bilingvním. Vypovídá to pouze o tom, kdy jste se jazyk naučili. Někteří opravdu plynulí a vyvážení bilingvní lidé mají ve skutečnosti v jednom, nebo druhém, svém jazyce přízvuk, zatímco jiní, méně plynulí bilingvní jedinci, nemusí mít vůbec žádný přízvuk.

5. Bilingvní lidé jsou rozenými překladateli

OMYL. Přestože bilingvní lidé dokážou přeložit jednoduché věci z jednoho jazyka do druhého, mají často potíže ve více specializovaných oblastech. A téměř vždy se jim dostane následující reakce: „Ale já jsem myslel, že jsi bilingvní!“. Ve skutečnosti bilingvní lidé své jazyky používají v různých situacích, s různými lidmi, v různých oblastech života (tzv. komplementární princip). Pokud se jazyk formálně neučili (např. ve škole), nebo nestudovali překladatelství, často ve svém druhém jazyce odpovídající výrazy neznají.

6. Míchání jazyků je u bilingvních lidí známkou lenivosti

OMYL. Míchání jazyků, jako „přepínání kódu“ (tzv. code switching) nebo půjčování slov, je při komunikaci jednoho bilingvního člověka s druhým velmi častým jevem. Je to tak trochu jako když si dáte kávu s mlékem místo obyčejné černé. Jazykový repertoár obou jazyků může být při bilingvní komunikaci plně a svobodně využíván. Řadu výrazů a obratů lze lépe vyjádřit v jednom či druhém jazyce a míchání umožňuje použít ten správný bez nutnosti překladu nebo opisu, což by nemuselo správně vystihnout, co chtěl autor říci. V jiných situacích jsou si však bilingvní lidé plně vědomi, že jazyky míchat nemohou (např. když hovoří s monolingvními lidmi) a používají jazyk jeden.

7. Bilingvní lidé jsou i bikulturní

OMYL. Přestože mnozí bilingvní lidé jsou zároveň i bikulturní (jsou ovlivněni dvěma kulturami a vzájemně kombinují jejich aspekty), jiní jsou monokulturní (např. obyvatelé německy-mluvící části Švýcarska, kteří si v raném věku osvojí tři nebo čtyři jazyky). Člověk tedy může být bilingvní, aniž by byl bikulturní, stejně jako monolingvní a bikulturní (např. Britové žijící v USA).

8. Bilingvní lidé mají dvojí nebo rozpolcenou osobnost

OMYL. Bilingvní jedinci, stejně jako monolingvní, přizpůsobují své chování různým situacím a lidem. U bilingvních lidí to často znamená přepnutí jazyka (např. japonsko-anglický bilingvní jedinec bude s babičkou mluvit japonsky a se sestrou anglicky). Takovéto přepínání jazyka vyvolává názory, že bilingvní lidé jsou „jiní“, když hovoří jedním či druhým jazykem, když ve skutečnosti změnu v chování, názorech, pocitech atd. vyvolává situace a osoba, se kterou mluví, ne to, že jsou bilingvní.

9. Bilingvní lidé vyjadřují své pocity a emoce ve svém prvním jazyce

OMYL. Někteří bilingvní lidé vyrostli se dvěma jazyky najednou, a mají tudíž dva první jazyky, jejichž prostřednictvím vyjadřují své pocity. Co se týče většiny bilingvních lidí, kteří se své jazyky naučili konsekutivně (tedy nejdřív jeden jazyk a po několika letech jazyk druhý), není vzorec úplně jasný. Pocity a bilingvismus vytvářejí velmi komplikovanou, a zároveň velmi osobní, realitu, která nemá žádná stanovená pravidla. Někteří bilingvní lidé dávají přednost jednomu jazyku, jiní druhému a někteří své pocity a emoce vyjadřují oběma.

DĚTI

10. Bilingvismus bude u dětí důvodem k opožděnému osvojení si jazyka

OMYL. Tento mýtus byl populární v polovině 20. století. Od té doby mnohé studie dokázaly, že bilingvní děti nejsou v jazykovém vývoji opožděny. Je ovšem nutné mít na paměti, že bilingvní děti se musí vypořádat se dvěma nebo i více jazyky najednou, a proto se v určitých ohledech liší od monolingvních dětí, ne však v rychlosti osvojování si jazyka. Co se týče bilingvních dětí s jazykovými problémy (např. s dyslexií), tak jejich počet není proporčně vyšší než počet monolingvních dětí se stejnými problémy.

11. Jazyk, kterým se mluví doma, bude mít negativní vliv na naučení se jazyka školního, pokud se jazyky liší

OMYL. Ve skutečnosti může být domácí jazyk použit jako lingvistická základna pro osvojení si jistých aspektů druhého jazyka. Rovněž dítěti poskytuje známý jazyk pro komunikaci (s rodiči, opatrovníky a, možná, učiteli), zatímco se učí druhý.

12. Pokud rodiče chtějí, aby bylo jejich dítě bilingvní, měli by používat metodu OPOL (jedna osoba – jeden jazyk)

OMYL. Existuje mnoho různých způsobů, jak se dítě může stát bilingvním: jeden rodič mluví jedním jazykem, druhý rodič druhým; jeden jazyk se používá doma, druhý mimo domov; dítě se naučí druhému jazyku ve škole atd. Kritickým faktorem je POTŘEBA. Dítě si musí uvědomit, většinou nevědomky, že v každodenním životě potřebuje mluvit dvěma nebo více jazyky. A v tom je často kámen úrazu strategie OPOL, jelikož bilingvní dítko si velmi rychle uvědomí, že slabší (často minoritní) jazyk nepotřebuje (rodiče mezi sebou často komunikují v druhém, silnějším, jazyce, tak proč používat ten slabší?). Lepší strategie je, aby všichni členové rodiny doma používali slabší jazyk, pokud je to možné, jasně tak pro něj vymezili „hlavní“ teritorium, a tím pádem mu dítě častěji vystavili.

13. Děti, které byly vychovány bilingvně, budou vždy míchat jazyky

OMYL. Pokud se bilingvní děti pohybují v bilingvních i monolingvních situacích, naučí se míchat jazyky pouze za určitých okolností. Když jsou ve společnosti monolingvních lidí (např. babičky, která neumí anglicky), rychle se naučí používat pouze jeden jazyk (jinak se s babičkou nedomluví). Je důležité, aby tato situace byla opravdu monolingvní (a ne jenom „jako“, kdy bilingvní rodič předstírá, že nezná druhý jazyk); pokud děti budou vědět, že pro úspěšnou komunikaci musí používat pouze jeden jazyk, budou se snažit. Proto se rodiče budou muset pokusit vytvářet přirozená monolingvní prostředí, ve kterých děti budou potřebovat, a tudíž budou používat, pouze jeden jazyk.

Český překlad Jana Garnsworthy


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *