Pěkně popořádku: (za každou cenu) mluvit česky nebo nemluvit česky?

Napsala Martina z Brazílie, která má dva kluky (9 a 5 let). Více článků si můžete přečíst na jejím blogu „Čeští krajánci v Brazílii“ 

Brazilian flagKdyž si to tak zpětně uvědomuju, tak jsem to, jak budu mé potomky vychovávat (také) jako Čechy řešila už od jejich narození. No, dovolím si zcela upřímně přiznat, že vlastně už i před jejich početím. Měla jsem před sebou kamarádku Hanku, která nějak se svými anglickými dětmi zameškala (vynechala) učení čestiny a děcka, dnes už puberťáci či skoro dospěláci, prostě česky nemluví.

Jenže jakmile se mů první chlapeček rozmluvil, a bylo to v čestině, protože jsme – bylo mu rok a kousek – byli zrovna na dva měsíce v Čechách, tak jsem si uvědomila, že to není tak jednoduché. Že prostě nestačí takové to: mluv na něj česky! Ano, pár týdnů po návratu do Brazílie by to ještě šlo tak nějak přirozeně. Jenže Daník šel do školky a tam se česky – jaké překvapení! – nedomluvil. Takže jsem zcela dobrovolně a ve všeobecném zájmu začala na syna zase pěkně portugalsky.

Když už se dítě pořádně rozmluví, v našem případě portugalsky, tak pak konečně začnu systematicky s tou čestinou. Takhle pěkně jsem to měla vymyšlené. Jenže, a to mi potvrdí všichni, kdo mají podobné zkušenosti, ono to není tak snadné jak se to někdy prezentuje: každý rodič mluví s dítětem svým rodným jazykem a děťátko se má k světu jako skvělý bilingvní světoobčan.

Jak se ale ptát na školku, tetu a kamarády, když mají všichni tak pěkně brazilská a tak šíleně krkolomně skloňovatelná jména? A co naše oblíbené ovocné šťávy k obědu a k svačině, když nemají ani české ekvivalenty, že bychom snad ještě po anglicku? Tohle všechno jsou ale detaily v porovnání s tím, že když si takhle pěkně povídáme, tak nám nikdo v okolí nerozumí. To by ani tak nevadilo v supermarketu nebo na procházce, ale s kamarády před domem a hlavně před celou velmi početnou rodinou je to jiné – alespoň moje děti se necítili důležitě, že mluví jinak, že jim nikdo nerozumí, ale přišlo jim to hloupé. Když jsme si povídali česky cestou do školky, jakmile jsme se přiblížili, Daník hned na mne, že stačí, že odteďka už portugalsky. A mám odkoukané, že to je u malých dětí normální, spíš až děti větší oceňují to, že umí něco, co jiní neumí, malým je to spíš na obtíž.




1 Komentář

  1. Jana (Autor článku)

    Moc Martině děkuju, že mi dovolila použít jeden článek ze svého blogu. Třeba bude inspirovat ostatní, kteří se báli něco napsat první 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *