Pocity ve více jazycích

emoce pocity grosjeanAutorem článku je François Grosjean, emeritní profesor psycholingvistiky na Univerzitě v Neuchâtelu ve Švýcarsku, odborník na bilingvismus, autor řady knih na toto téma a zakladatel vědeckého žurnálu Bilingualism: Language and Cognition, který je zaměřen na nejnovější výzkum v oblasti bilingvismu a multilingvismu. Následující článek byl původně publikován v angličtině na blogu profesora Grosjeana – PsychologyToday a také jeho webových stránkách pod názvem Emotions in more than one language.

Český překlad článku (a jeho následná publikace na tomto webu) by nebyl možný bez laskavého svolení autora, který je výhradním vlastníkem veškerých práv s ním souvisejících. Jakékoli kopírování obsahu bez souhlasu správce webu a autora je zakázáno. Sdílení samozřejmě povoleno 🙂

Pocity ve více jazycích

Existuje mýtus, že bilingvní lidé (řeč je o jedincích, kteří své dva jazyky nenabyly současně) vyjadřují pocity ve svém prvním jazyce, většinou v jazyce svých rodičů. A v jistých případech tomu tak skutečně je. Kontaktoval mě například jeden portugalsko-anglický bilingvní člověk, který se anglicky naučil ve věku 14 let. Psal, že když ho něco naštve a začne se rozčilovat, tak se stoprocentně bude rozčilovat v portugalštině. Bilingvní člověk, který strávil celý svůj život na jednom místě, používá svůj první jazyk s rodinou a přáteli a své ostatní jazyky především v práci, bude afekt, logicky, vyjadřovat ve svém prvním jazyce.

Aneta Pavlenko, vědecká pracovnice z Temple University a sama multilingvní, však uvádí, že se jedná o daleko komplexnější problém. Ve své knize na toto téma dokazuje, že souvislost mezi pocity a bilingvismem se u různých jedinců a ve specifických jazykových oblastech projevuje různě. Tvrzení, že lidé, kteří se stali bilingvními v pozdějším věku, jsou emočně spjati pouze se svým prvním jazykem a nikoli s jazyky ostatními, je zkrátka příliš zjednodušené.

Když dětství v jednom jazyce postrádalo lásku nebo bylo poznamenáno nepříjemnými událostmi, je možné, že takový bilingvní člověk bude dávat přednost vyjadřování svých pocitů v jazyce druhém. Uveďme jako příklad anglicko-francouzskou bilingvní ženu, která se v rané dospělosti přestěhovala do Francie a která mi kdysi napsala, že je pro ni jednodušší vyjádřit cokoli „citového“ ve francouzštině, tedy v jejím druhém jazyce, a že v angličtině má při vyjadřování pocitů svázaný jazyk. Vysvětlovala si to tím, že význam slova „láska“ objevila až ve francouzštině. Svůj dopis zakončila větou: „Možná jednou budu schopna říct ‚Miluju Tě‘ i anglicky.“

Kanadsko-francouzská spisovatelka Nancy Huston podává podobné svědectví. Devět let poté, co se ze severní Ameriky přestěhovala do Paříže, se jí narodila dcera Léa. Byla provdána za bulharsko-francouzského bilingvního muže, se kterým mluvila francouzsky. Po narození dcery se s ní pokoušela mluvit anglicky, ale nemohla, protože vzpomínky a pocity, které v ní angličtina vyvolala, byly jednoduše příliš silné (její anglicky mluvící matka rodinu opustila, když bylo Nancy šest let).

A teď trochu na odlehčenou na téma bilingvní lidé a nadávky. Mnozí lidé, kteří se stali bilingvními v pozdějším věku, tvrdí, že se jim snadněji nadává v jejich druhém jazyce. Oba již zmínění anglicko-francouzští bilingvní lidé sdílejí tentýž názor. Žena z prvního příkladu říká, že ve francouzštině disponuje větším množstvím vulgarismů. Nancy Huston napsala svoji diplomovou práci na téma lingvistické tabu a vulgarismy ve francouzštině a mimo jiné v ní uvádí následující: „Francouzský jazyk obecně… pro mě byl méně nabitý emocemi, a tudíž méně nebezpečný než můj rodný jazyk. Byl chladný a já k němu i chladně přistupovala.“ (str. 49).

Když jsou bilingvní lidé rozzlobení, vzrušení, unavení nebo vystresovaní, vrátí se jim, nebo jim zesílí, přízvuk. Navíc často začnou mluvit jazykem, kterým vyjadřují své emoce, ať již rodným, druhým nebo oběma. Jednou mě v Kalifornii bodl rejnok a přesně si vybavuji, jak jsem přepínal mezi angličtinou a francouzštinou. Anglicky jsem žádal své anglické kamarády, kteří tam se mnou byli, aby mě odvezli do nemocnice, a mezitím jsem nadával francouzsky, aby se mi ulevilo od bolesti.

Jazyk používaný při terapii stojí rovněž za zmínku. Paul Preston, který napsal knihu o bilingvismu znakové / mluvené řeči slyšících dětí hluchých rodičů, se při rozhovoru s několika z nich dověděl, že se během terapie cítí zablokováni. Rozhovor probíhal v angličtině, ale oni chtěli používat znakovou řeč, a nemohli. Již zmíněná Nancy Huston tvrdí, že nemohla dokončit svou vlastní psychoanalýzu, protože byla vedena ve francouzštině, tedy jazyku, ve kterém měla své neurózy pod kontrolou.

Když vše shrneme, je vidno, že vyjadřování pocitů ve více než jednom jazyce nemá jasně stanovená pravidla; někteří bilingvní lidé dávají přednost rodnému jazyku, jiní naučenému a někteří oběma. Myslím, že se hodí náš článek zakončit výňatkem z knihy Anety Pavlenko citující její osobní zkušenost:

„I love you“, šeptám svému anglicky mluvícímu partnerovi. „Babulečka, ja tak skučaju po tebe“, něžně říkám své rusky mluvící babičce po telefonu.

Jak autorka sama uvádí: „Když mluvím o pocitech, nemám jiného výběru, než používat angličtinu i ruštinu.“ (str. 22-23).




8 komentářů

  1. zdenka

    Mne se jednoduseji nadava v 2.a 3. jazyce. V Cestine sproste nemluvim a tak se mi zdaji nadavky moc silne. V cizim jazyce uz mi prijdou prijatelne….

    1. Jana (Autor článku)

      Jasne, proste Ti to v nerodnem jazyku neprijde tak silne, stejne jako mne to neprislo, kdyz jsem prijela pred lety do Anglie 🙂

  2. Eva

    Super clanek,Jani. Me zaujala poznamka o zesilenem akcentu vlivem stresu – presne tak to je. Jsem-li rozcilena (hadka,starost,velika radost),sama sebe slysim,velmi silny cesky prizvuk se v takovych pripadech neda nezpozorovat. Nadavky? Velmi zridka,ale kdyz uz,tak cesky. I kdyz vlastne nedavno jsem si uvedomila,za jsem pouzila anglicko-ceskou slozeninu a moc mi to pomohlo. Tak nevim, v kazdem pripade znalost dalsiho – dalsich jazyku zivot po vsech strankach nesmirne obohacuje.

    1. Jana (Autor článku)

      Jo, vsimla jsem si 😀

  3. Pavlina

    Moc zajimavy clanek. Kdyz se tak zamyslim, city se mi nejlip vyjadruji anglicky (muj 3. jazyk), nadavam nejvic madarsky (1.jazyk), vyjadrovat se v uradnich zalezitostech me jde nejlip cesky (4. jazyk) to bude zvykem, poslednich 10 let stridave ziju v CR a Egypte.
    Jeste dodam, ze sny se mi zdaji ve vsech 5 jazycich, ale nejvic v anglictine, asi proto, ze ji pouzivam denne doma.

  4. Jana (Autor článku)

    Když už je tedy řeč o vulgarismech, tak za sebe mohu říct, že když jsem před lety přijela do Anglie, neměla jsem k anglickým nadávkám naprosto žádný emoční vztah. Byly to pro mě jen shluky písmenek, které jsem mohla bez ostychu vyslovovat a nic to ve mě nevyvolávalo. Po vice než 17 letech v anglickém prostředí jsem se s angličinou citově spjala a cítím ji stejně jako češtinu. A tak někdy nadávám v češtině, jindy v angličtině, jak mi to zrovna přijde na jazyk, a dělá mi to dobře tak i tak 😀

    1. Pavla Smetanová

      To je presne ono, ten cit pro jazyk. Ja treba nemam problem rict vulgarismus v cizim jazyce presne proto, ze to vlastne pro me nic neznamena, a obcas tim (vetsinou nechtene) nekoho sokuju. Jinak musim rict, ze v kazdem jazyku jsou slova, ktera jsou naprosto trefna a nedaji se jinak prelozit. Takze i kdyz treba s reckym manzelem mluvime cesky, nektera slova mu rikam recky, jako treba grinia, coz je slovo pro nekoho, kdo neustale brbla a nadava, ale pro me je vystizne tak, ze ho proste nejde v jinem jazyce nahradit, pouze opsat. Super clanek 🙂

      1. Jana (Autor článku)

        Tak ted uz vsichni vime, jak krasne nezne oslovujes manzela 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *