Dnes je 24. června, datum, které označuje den vypálení malé vesnice Ležáky na Chrudimsku. Osud Ležáků a Lidic určitě všichni znáte, protože jste Češi a učili jste se o tom v dějepise. Jak ale tyto věci naučíme naše děti, které se tak usilovně snažíme vychovávat k tomu, aby uměly česky. Pro mě osobně je stejně jako jejich schopnost ovládat češtinu zrovna tak důležité, aby měly alespoň základy české historie, zeměpisu a literatury. Kousek po kousku jim do hlavy soukám základní pojmy, jména a události, které považuji za důležité a neopomenutelné. A tak když se naskytla příležitost jít zhlédnout film Lidice režiséra Petra Nikolaeva v místním (anglickém) kině, hned jsem čapla syna a vyrazili jsme.
Jediný problém byl, že film byl „patnáctka“ a synovi je teprve 12 (skoro 13). Do sálu jsme se dostali, a tudíž jsem myslela, že jsme za vodou. Ale chyba lávky 🙂 Byli jsme v sále všehovšudy tři: já, Curtis a nějaký pán. A tu si to k nám štráduje zaměstnanec kina a prý kolik je tomu mladému gentlemanovi let. A jejda… Jelikož jsem pravdomluvné české děvče, na kterém se vždycky pozná, když lže, šla jsem s pravdou ven. Jsem děsná… A on mi na to povídá: „Kdybyste mi, paní, odpověděla, že mu je patnáct, nechal bych vás tu, ale protože jste mi řekla, že mu je skoro patnáct, budu vás oba muset požádat, abyste odešli…“ Ještě jsem se ho snažila chvilku přemlouvat, že to je synova historie, ale mladík byl neoblomný. Tak jsme jeli zkroušeně domů.
Curtis se film snažil vyhledat na YouTube, ale samozřejmě marně, byly tam jen ukázky. Naštěstí mi ho asi týden potom půjčila moje kamarádka Monika, hurá 🙂 Tak jsme si jeden večer sedli a zhlédli ho. Moc se nám líbil, pokud se to tak dá říct… Bylo vidět, že se Curtis chvilkama trochu ztrácel, protože mu unikaly jisté okolnosti, ale vydržel až do konce. Na pár věcí, které nepochopil, se zeptal, a vůbec jsme si po skončení filmu moc hezky popovídali. No a já myslím, že je z něj teď zase o malinko větší Čech než předtím.
Na léto máme naplánovanou návštěvu Lidic, jelikož jsme tam jako rodina ještě nebyli. Nevím, jak to zvládnu, ale prostě to těm svým polo-Čechům musím ukázat…
