Taky občas zoufáte nad tím, jak se chovat, když vyrazíte se svým bilingvním dítkem do společnosti? Jak na vaše bilingvní dítě mluvit, když jste se známými, u lékaře, v parku, ve škole? Česky, cizím jazykem, oběma? Podle metody OPOL byste na ně prý měli mluvit pouze tím „vaším“ jazykem, a ne na střídačku nebo jazykem cizím. Ale to samozřejmě není vždycky jednoduché …
Mluvit, či nemluvit na vaše bilingvní dítě na veřejnosti česky?
Já jsem nad tímto poprvé trochu přemýšlela ještě před narozením mých dětí. Bydlela jsem tehdy v takovém malém anglickém městečku a často jsem potkávala jednu Polku s chlapečkem. Všimla jsem si, že ona na něj mluví polsky, ale on jí odpovídá jedině anglicky. Ta jejich plynulá dvojjazyčná konverzace mi tenkrát přišla legrační a nechápala jsem, proč ten malý Poláček na maminku nemluví polsky. To jsem ještě netušila, že to opravdu není tak jednoduché.
Důvodů, proč na vaše bilingvní dítě nechcete na veřejnosti mluvit česky, nebo proč s vámi ono nechce mluvit česky, je několik. Možná jich vymyslíte víc, mě napadají tři hlavní:
1. Syndrom „jedné nohy“
Prvním důvodem, proč jste se možná rozhodli na vaše bilingvní dítě nemluvit na veřejnosti česky, je to, že na vás všichni koukají, jakobyste měli jen jednu nohu. No a vám je z toho trapně. Nechcete vyčuhovat, být středem pozornosti, tak se radši uchýlíte k cizímu jazyku a nikdo si vás nebude všímat.
2. Mami, teď nebudeme mluvit česky, jo, až doma
Dalším důvodem může být ostych vašich dětí. Jakmile dorostou do věku, kdy si začnou uvědomovat, že se liší, raději se rozhodnou mluvit většinovým jazykem, a to z úplně stejného důvodu jako vy v bodě číslo 1. Děti chtějí zapadnout a nechtějí se odlišovat, nelíbí se jim, když po nich cizí lidé pokukují.
3. Respekt vůči ostatním
Velmi pádným důvodem, proč komunikovat na veřejnosti ve většinovém jazyce, je úcta k ostatním lidem. Když totiž mluvíte na své dvojjazyčné dítě na veřejnosti česky (nebo jakýmkoli druhým, menšinovým, jazykem), přirozeně vynecháváte z konverzace ty, kteří česky nemluví. To mohou být kamarádi, sousedi, rodina, lékař, učitel, atd. atd. A jste z toho nesví, protože si uvědomujete, že je to tak nějak špatně … Ale vnímají to vůbec takto ostatní?
Jak to bylo u nás a proč já na své děti na veřejnosti česky mluvím
Tak u nás to bylo po narození našeho syna asi tak, že jsem se hned na začátku rozhodla, že mou naprostou prioritou bude naučit ho česky. A jelikož, jak všichni víme, čeština není zrovna jazyk jednoduchý, rozhodla jsem se dodržovat metodu jedna osoba jeden jazyk na sto procent. Dost jsem nad tím přemýšlela (což je co říct, protože většinou skáču do všeho po hlavě :-)) a největší problémy mi ze začátku činil asi bod číslo 3. Řešila jsem to tak, jako jsme to řešili doma (o tom si můžete podrobněji přečíst v mém článku „Co udělat s tatínkem aneb role druhého rodiče při bilingvní výchově“). Tudíž pokud to bylo nutné, tak jsem vše říkala nadvakrát. Nevadilo mi to a nikomu to kupodivu nepřipadalo divné.
Obrňte se proti „čumilům“ vědomím, že máte tak chytré dvojjazyčné dítě
Když jsem chodila se synem (a později s oběma dětmi) třeba do parku, vždycky jsme mluvili pouze česky. Často jsme tam potkávali jednu francouzskou maminku s její dcerkou a ony zase štěbetaly ve francouzštině a nikomu to nevadilo. Ano, někteří lidé trochu divně koukali, ale proti tomu se prostě musíte obrnit. Mým brnění bylo to, že jsem si řekla, že je pro mě mnohem důležitější, aby můj syn mluvil česky, než to, co si o nás myslí ostatní. Oni si vlastně určitě nemyslí nic špatného, jen je zajímáte, zvlášť když nemůžou přijít na to, jakýmže jazykem to mluvíte. To se nám stávalo (a stává dodnes) dost často. Ona je to docela dobrá záminka k rozpoutání konverzace: „Už dobu vás s malým poslouchám a nemohu přijít na to, jakým jazykem s vašim chlapečkem mluvíte.“ Tak toto byl dost častý scénář. Ale ještě častější bylo, že rozhovor začaly jejich děti. Většinou se kolem nás nějakou dobu ochomýtaly a nakonec už to nevydržely a musely se zeptat, bez okolků a narovinu: „Coste mu to řekla?“ nebo „Vy mluvíte francouzsky?“ A už jsme se jich nezbavili 🙂 Naštěstí to mé děti braly stejně jako já a nebylo jim trapné, že se o ně někdo takhle zajímá. I když někdy je trochu štvalo, že si maminka tak dlouho povídá, když by je měla jít houpat na houpačce …
A co ve školce, ve škole a vůbec mezi vrstevníky vašich dětí?
Když začaly mé děti chodit do školy, pokračovali jsme ve stejném systému, tedy mluvit mezi sebou jedině česky. Tady v Británii jsou na vícejazyčné rodiny tak zvyklí, že nikdo ani nemrknul. Jen noví spolužáci po nás ze začátku pokukovali, ale brzy si všichni zvykli. Platilo v podstatě to samé jako ve zmiňovaném parku. Spolužáci nás se zájmem pozorovali a pak se nás zeptali, o čem že si to povídáme. A takhle je to všude, nikdy jsme se nesetkali s jakýmikoli negativními reakcemi.
Mami, proč mluvíš anglicky?
Nevím, jak se mi podařilo, že mé děti se mi nevzepřely a jeden den mi prostě neřekly, že už se mnou budou česky mluvit jen doma. Myslím si, že je to tím, že jsem vytrvala a nedala se ničím zviklat. Nedávno jsem sice při jedné příležitosti trošku polevila, ale jak se ukázalo, dělala jsem to vlastně hlavně kvůli sobě. Začali jsme spolu se synem chodit na ping pong a já na něj mezi ostatními přítomnými začala mluvit anglicky – prostě zmiňovaný bod číslo 3, ale taky jsem si myslela, že jelikož jsme obklopeni tolika lidmi, bude možná Curtisovi v jeho 12 letech trapně. Ha, jeho reakce na můj anglický pokus byla: „Prosím Tě, mami, proč na mě mluvíš anglicky?“ Tak to mě dostal, udělalo mi to fakt strašnou radost! Není, co dodat …
11 komentářů
Já to mám o dost jednodušší – mluvit anglicky v Čechách nepřijde už dneska lidem zvláštní. Tedy pokud není dcera zrovna líná, protože to mi pak na angličtinu odpovídá česky. To potom někdy lidi malinko koukají. 😉
To je moc zajímavý! Můžu se zeptat, proč jste se rozhodli dceru takhle vychovávat a co na to vaše rodina a známí, když jste jim to oznámili?
Chtěl jsem dětem zjednodušit život. Učím angličtinu něco přes 10 let a mluvit stejně doma i v práci je pro mne snadné. 🙂
Reakce byly různé, včetně hrozby schizofrenií, ale po čase to vyprchalo, když viděli, že o nic nejde. Teď je to znovu, protože máme čerstvé mimino a všichni se opět diví, že na něj mluvím anglicky. 😀
Více si můžete přečíst zde:
http://www.helpforenglish.cz/article/2013102602-come-on-baby-aneb-anglicky-jiz-od-narozeni
Jen je ten článek bohužel více jak rok starý, mezitím už dcera začala normálně plynule mluvit v obou jazycích. 🙂
To je super! Clanek jsem si precetla a s dovolenim sdilela na fb (snad neva). Preju hodne uspechu s „experimentem“ 🙂
Určitě nevadí, naopak. 🙂
A je nás takových víc, já převzal ten nápad od jiné české rodiny, kterou znám právě z HelpForEnglish.
Ahoj Jano
Konecne jsem nasla trochu casu si prohlidnout tvoje stranky a nektere prispevky. Opravdu velmi vystizny clanek. Pro me je taky nejtezsi bod 3, ale snazim se to dodrzovat a na sve syny mluvit jenom cesky. Starsi syn (budou mu 4 roky) to zvlada perfektne – se mnou mluvi jenom cesky a jeste zvlada prekladat pro tatinka :-). Jedina zvlastnost je, ze zasadne mluvi v zenskem rode – ja jsem ti to rikala, atd. To je ale pochopitelne, protoze se zatim uci ode me nebo od moji mamy. Myslim, ze dost pomohlo, ze se syn krome me take casto vidi s mymi rodici (babicka za nami casto jezdi) a take obcas s detmi meho bratra. Ja jsem zatim pozitivne prekvapena, ze to tak hezky vychazi, protoze znam nekolik rodin, kde deti sice rozumi, ale nikdy tim druhym jazykem nemluvi.
To je super, Zuzi 🙂 Ja myslim, ze zrovna Ty to s klukama zvladnes na jednicku! Jsem rada, holky, ze jsem vas po letech zas takhle objevila, ten internet je stejne super 🙂
Dakujem, uz sa mi slovencina zlepsuje, ale zase vidim ze anglictina ide dolu vodou, hadam ked nastupim znova do prace sa to upravi… Neviem ako to riesit z rozpravanim len po slovensky ked sme vonku najma na playground, lebo uz som sa par krat stretla s rasistickymi komentami od ludi, ked poculi ze nerozpravam anglicky 🙁 nechcem moju dceru vystavovat takymto incidentom hlavne ked bude starsia a rozumiet o co sa jedna. Stalo sa vam nieco podobne a ako ste to riesili?
Tak to me moc mrzi 🙁 Lidi jsou proste pitomy… My jsme se nastesti s rasistickymi komentari nikdy nesetkali, ale napr. muj soused, ktery je Anglican jak vysity, ale pulka jeho rodiny pochazi z Tichomori, se s tim setkava bohuzel dost cast, a to jen kvuli tomu, ze je snedy 🙁 Nejlepsi je nereagovat, obrnit se a takovych lidi si nevsimat. Az dcerka bude rozumet, o co se jedna, budes ji to proste muset vysvetlit. Vysvetlit ji, ze ona se nema za co stydet, ze problem ma ten clovek, ktery vas napadl. Az zacne chodit do skoly, urcite se tam dozvi to same, budou ji vest k toleranci a respektu. To tak obecne. Samozrejme kdyz jses v parku a nekdo Ti zacne nadavat, protoze nemluvis anglicky, nejlepsi je asi mlcet. Clovek nikdy nevi, co se muze stat, a pokud nejsi zrovna sampionka v kung fu, bude nejrozumejsi to ignorovat, otocit se a odejit.
Velmi vystizni clanok. Moj najvacsi problem je tiez s malou rozpravat len po slovensky na verejnosti a este mi dost robi problemy si spomenut na niektore slova v mojom rodnom jazyku 🙁 ale snazim sa, urcite chcem abi vedela po slovensky je to vyhoda do zivota a samozrejme kvoli prarodicom tiez.
Ahoj Zuzi, mluvit svym rodnym jazykem dela po nekolika letech zivota v cizine urcite vsem. Kdo by to rekl, ze bychom ho mohli zapomenout, vid. Drzim palce, abyste vytrvali, protoze to stoji za to, uz aspon kvuli tem prarodicum 🙂