Příběh Markéty, maminky z Anglie: Proč mé děti mluví česky

Když jsem vloni čekala s Šárkou v jihoanglickém Exeteru na autobus směr letiště Bristol, všimla jsem si na zastávce mladé hezké maminky se dvěma klučinami ve věku cca 5-6 let. Po nástupu si sedli přes uličku o sedačku před nás a já měla v hlavě jasno: cesta bude „zábava“. Co jiného od mladé vyfintěné maminy a dvou malých kluků čekat. Hlavně, aby moc neřvali…

Neřvali. Ale potichu taky nebyli, a tak jsme si s Šárkou hned uvědomily, že maminka je Češka a že s klukama mluví česky. Už to mě samo o sobě překvapilo, protože většinou, když letíme, tak potkáváme maminky, které na své děti  mluví anglicky. Ale to nebylo všechno. Kluci jí česky odpovídali (respektive, mluvili kluci a odpovídala maminka, protože byli fakt strašně upovídaní :)).

Moje očekávání se nesplnila. Kluci byli neuvěřitelně hodní. Nebyli potichu, to vůbec ne, ale nezlobili. Cesta probíhala tak, že se neustále na něco maminky ptali a ona jim na všechno trpělivě odpovídala, všechno vysvětlovala. A když viděla venku něco zajímavého (koně, ovce, kamión, letadlo nebo cokoli jiného), tak jim to hned se zájmem ukazovala a komentovala to.

Maminka se jmenovala Markéta a kluci Danny a Mikey. To jsem se dověděla později v letadle do Prahy, protože shodou okolností seděli přes uličku vedle nás a daly jsme se do řeči. Fascinovalo mě, jak skvěle kluci mluví česky. Je to totiž mezi Čechy žijícími v zahraničí dost vzácný jev. Proto jsem se rozhodla Markéty zeptat na pár otázek, jak se jí to podařilo a moc jí děkuji za ochotu mi na mé dotazy odpovědět.

Mohla bys popsat situaci ve vaší rodině? Kde žijete, jakými jazyky mluvíte?

Naše rodina je, tedy původně prvotně byla – otec Angličan a já, matka, z Čech. Celý příběh naší rodiny začal v roce 2011, kdy jsem do Anglie přijela.

V roce 2012 se nám narodil první syn Daniel a hned poté v roce 2013 druhý syn Michael. Již od miminek jsem na ně mluvila česky, ale občas i anglicky. Nikdy jsem si nestanovila úplně přesná pravidla, jakože doma budu na děti mluvit zásadně česky a všude jinde anglicky nebo tak něco. Jediné pravidlo, které jsem měla a také ho dodržela bylo, že bezpodmínečně chci, aby jednou moje děti mluvily plynule česky, protože moje rodina z Čech by se s nimi nedokázala bavit anglicky. I když mi můj partner několikrát říkal, že si přeje, abych mluvila doma také anglicky, stála jsem si za svým a vysvětlila mu, že se říká „mateřský jazyk“ a jelikož jsem matka Češka, tak moje děti by měly umět česky taktéž. Takže, když jsme šli na návštěvu k jeho rodině, mluvila jsem na ně jak česky tak anglicky. A děláme to tak dodnes. Někdy to vidím jako docela výhodu, že mi nikdo nerozumí, když mě kluci zlobí a „hudruji si pod nosem“ (zanadávám si). 😀

Že druhý rodič ne vždy souhlasí s bilingvní výchovou jsem poznala i ze skupinových hodin pro miminka, kam jsme s malými chodili, aby si pohráli a byli mezi vrstevníky. Maminky se tam scházely, aby zase vedly i nějaký ten společenský život. Byla tam sice ne Češka, ale jedna Němka. Ta mi říkala, že na děti doma mluví jen anglicky, protože si její manžel nepřeje, aby mluvila německy, že se cítí „divně, odstrčený, nezúčastněný“ apod… Docela mě to zarazilo a nějak jsem s tím nemohla souhlasit. Mám to v hlavě nastavené jinak. Neříkám, že občas s nimi také nemluvím anglicky, to ano. Ale jednou jsou ti partneři každý z jiné země, vědí to o sobě od začátku, tak proč by se měl jeden přizpůsobovat, ne-li podřizovat tomu druhému a vlastně tak ovlivňovat chod celé rodiny?? Protože věřím, jako je to v mém případě, určitě je to v mnoha jiných internacionálních rodinách podobné, že ne všichni mluví tou danou řečí, aby pak mohli komunikovat mezi sebou a tím si vytvářet mezilidské rodinné vztahy, které jsou tak důležité, aby to mohlo v rodině v globálu fungovat!

Celá naše rodina je vůbec hodně internacionální, když nad tím tak přemýšlím.. Můj bratr si vzal za manželku krásnou Moldavanku, která se s její rodinou mezi svými baví také jejich řečí. Když se všichni sejdeme, že k nim přijede na návštěvu i její tatínek, který neumí náš jazyk a my zase ten jejich, tak nám prostě překládá nebo se většinou rozpovídáme i tzv. řečí těla – ruce, nohy, grimasy a různé posunky. A jak jinak, jako český národ, u piva to jde už skoro samo! Je to docela někdy legrační.

Pak máme rodinu v Německu. Jednou jsme si Skypovaly se sestřenicí a tekly nám až slzy, jak jsme se nasmály, když jsme zapojily slova z různých slov jakože z polštiny, z němčiny a z angličtiny do věty. Ale to tu raději nebudu zmiňovat a nechám už na vás, abyste si to domysleli..

O tohle se s vámi musím také podělit, to nejde nesdílet! Sestra žila 4 roky s přítelem ze Švédska, kde jeho tatínek byl Švéd a maminka pocházela z Chille. Mluvil slovem i písmem švédsky, španělsky, anglicky a dokázal se naučit i některá slovíčka v češtině, aby mohl mluvit s naší rodinou a s přáteli. Opravdu to bylo obdivuhodné! Dokonce si chtěl objednat v kině Ice Tea s příchutí broskve. Jak měl hodiny češtiny od mé sestry, naučila ho, že když je něco maličkého nebo roztomilého, říká se to s koncovkou -ička, -ičký. Takže si sebevědomě šel objednat ten broskvový čaj a řekl to česko-anglicky: „Jeden Ice Tea Peachka, prosim.“ Výborné!!! 😀

Učíme se jeden od druhého a baví nás to! Ke všemu se od nás učí i anglická slovíčka rodina a přátelé v Čechách. Někdy s klukama mluvíme napůl věty česky a napůl anglicky a ještě si to počeštíme, takže to zní třeba takhle: “Hele, tam je velkej spajderák.” V překladu po našem: “Hele, tam je velkej pavouk.” Nebo další příklad: “Mami, já bych si dal sosidže.” (“Mami, dal bych si párek.”). A tak už jsme pár lidí kolem sebe něco naučili a zároveň je pobavili naší hatlamatilkou. Přítel, jak se učil česky od sestry, tak začal mluvit velice podobně a vzpomínám si, jak jednou řekl některému z mých kluků “netačovat” (nedotýkat) jeho laptopu. Výborné!

Má to i jiné výhody, když je třeba překladatele, máte se hned na koho obrátit a nemusíte za to platit spoustu peněz. Vždyť umět několik řečí, to je prostě nejvíc! I já sama se znova vracím k němčině a snažím se ji oprášit hluboko ve své paměti a ještě si pohrávám se španělštinou a učím se aspoň základy. Občas se něco snažím naučit i kluky, jak německy tak španělsky. Jen jednoduché ahoj třeba nebo děkuji, prosím. Ale to jsem trochu odbočila, jen jaká je vlastně ta celková situace u nás v rodině.

Spousta rodičů bojuje s problémem, kdy jim jejich děti narozené v zahraničí neodpovídají česky. Tvoji kluci mluví česky perfektně, přestože je jejich tatínek Angličan. Jak se Ti to povedlo a co je podle Tebe při bilingvní výchově nejdůležitější?

Povedlo se mi to jedině z mého přesvědčení a proto, že jsem se nikým nenechala ovlivnit a mluvila na ně přirozeně česky. Angličtinu měli kluci všude kolem sebe – od partnera, jeho rodiny, z televize, z rádií, ze školky, v obchodech, na hřištích atd. Takže bylo jen na mě, jim tu češtinu naimplementovat.

Určitě je důležité, aby i ty děti měly motivaci, což v mém případě měly. Jelikož mám hezké vztahy se svou rodinou a několika přáteli v ČR, jsme spolu se všemi dost často v kontaktu přes různé aplikace, takže jsme velmi společenští. Dnešní výhoda moderního světa je, že můžete být na druhém konci, a přesto můžete být v kontaktu s kýmkoli, a to i přes video hovor. Moje děti naprosto milují babičku a dědečka. Dokonce mají spoustu přátel mezi svými vrstevníky i v Čechách a vůbec se jim Čechy líbí.

Trávíme v ČR téměř každé prázdniny a snažím se je většinou brát i na zajímavá místa, aby poznaly Čechy rozsáhleji. Byli jsme na exkurzi na několika historických budovách, v různých památkových zónách, poválečných místech, výstavách atd. Neumím si představit něco takového s nimi podniknout, kdyby nemluvili česky. Nebyli by vlastně schopni rozumět pořadatelům, průvodcům aj.

Ke všemu je z mého pohledu úžasné, když máte možnost jako rodič svému dítěti předat něco navíc a naučit ho mluvit dalším jazykem. Samozřejmě se našlo několik jedinců, kteří mi říkali, jak je to náročné na ty děti, že jim to zatěžuje mozek atd. Ale stála jsem si za svým a jsem názoru, že to dítě vlastně neví, co je to zátěž na mozek a stejně jako se učí jakékoli aktivity a poznávat svět, tak je to jen výhoda pro něj, že už takhle od narození je v prostředí, které mu nabízí skvělé „bojové podmínky“. Beru to jako lepší průpravu na život. Jakmile se naučí to dítě vypořádat s překážkami už od takového brzkého věku, jistě pak pro něj bude mnohem snazší, vypořádat se s nimi i později. Viděla jsem to na několika mých přátelích, rodinných příbuzných a jinde ve světě. U nikoho z nich jsem si nevšimla, že by jim z toho třeba narostla druhá hlava nebo že by měli nějaký deficit. Naopak jsou tací lidé velmi přátelští, nemají problém s cestováním, protože se snadno domluví, mají lepší podmínky na práci, jelikož dnes na každé žádosti do zaměstnání se vždy ptají, kolika řečmi mluvíte a v jakém rozsahu.

Zaznamenala jsi nějakou změnu v jejich češtině, když začali chodit do školy?

V roce 2014 jsme se s partnerem rozešli a odstěhovala jsme se s dětmi do jiného městečka. Upřímně, bylo toho na mě docela dost, a tak jsem se s ex partnerem domluvila, že bych kluky dala ráda do soukromé školky na pár hodin v týdnu, zda-li by mi na to něco přispěl. Říkala jsem si, že to bude pro ně výhodné také, že budou pořád mít tu angličtinu kolem sebe, když jsem teď doma rodič mluvící většinou česky. A to musím podotknout, že mi třeba i kolikrát kluci vynadali, když jsem se na ně snažila mluvit anglicky, proč na ně nemluvím česky! 😀

S nástupem do školy a do školky změna jako taková nenastala. Setkala jsem se však se situací, kdy Michael začal chodit ve 3 letech na 15 hodin v týdnu do školky v našem městečku, kam dnes oba chodí i do školy, a jemu ta angličtina prostě nějak nešla. Mluvil špatně i česky a sotva jsem mu rozuměla já jako máma, takže mi překládal Danny, co Mikey vlastně chce. 😀 Tak trochu komické, já vím. Přisuzovala bych to jednak našemu rozchodu s jejich tatínkem, když byl Mikey ještě nemluvně a možná i jeho přestřižené uzdičce pod jazykem, což mohlo mít vliv na řeč. S paní učitelkou jsme pak vymýšlely různé taktiky, abychom Mikeymu nezpůsobovali jakousi izolaci nebo zbytečný stres z nedorozumění. Nakonec jsme se shodly i na logopeda, a trénovali jsme i doma. Ale určitě jsem neměla obavy, že by něco zameškal nebo neměl kamarády apod. Měli jsme podporu a mohli spolupracovat s paní učitelkou, a to bylo to nejdůležitější. Věděla, že každé dítě se vyvíjí jinak a je to stejné, jako když některé dítko začne chodit už v 10 měsících a jiné až v 1,5 roce. Sami učitelé ve škole to jen schvalují a obdivují, že kluci mluví dvojjazyčně. Danečkova paní učitelka mi ve druhé třídě řekla, jak je to super, protože dětem se jinak vyvíjí mozek a mají to mnohem jednodušší, naučit se i jiné jazyky, což bylo zřejmé v případě u přítele od mé sestry.

Dnes Mikey mluví dobře jak česky, tak anglicky a nemá problém okamžitě přepnout a překládat.

Stýkáte se v Anglii s nějakými Čechy?

V Anglii se stýkáme s Čechy, Slováky a Poláky, když nebudu počítat i Angličany samozřejmě, takže děti mají možnost odposlouchat a nasát i tyto jazyky. Je to docela vtipné, ale nikdy jsem polsky nemluvila, a přesto jim člověk dokáže tu a tam porozumět. Kluci to mají podobně. Všechny slovanské jazyky jsou si tak podobné, že když se trošku snažíte, máte šanci pochopit, o co jde.

S některými z nich se známe ze školy, ze skupinových webů na internetu, s některými z našich cest do Čech, většinou v autobusech nebo přímo na letišti, či v letadle. 😀 Je to bezva, když máte možnosti i zde navázat kontakty a vytvořit si nové přátele v rodném jazyce.

Kluci mezi nimi i tady mají své vrstevníky kamarády a já úplně miluji pozorovat je, jak se mezi sebou baví a přepínají z češtiny na angličtinu a opačně. Myslím všechny děti mezi sebou, když se sejdeme, ne jenom moji kluci. Nejlepší je pozorovat, když třeba hrají nějakou hru a snaží se něco vysvětlit. Tady je teprve super vidět, že když to nejde v češtině, tak to půjde v angličtině a dosáhnou svého! 😀

Prostě jsou to „bojovníci“ a mají ty správné „bojové podmínky“!

Závěrem bych určitě každému z rodičů jen doporučila a moc ráda povzbudila, aby na své děti mluvili jejich jazykem a “nešidili” je tak vlastně o něco, za co jiní musí platit neskutečné úsilí a peníze, aby se vůbec dokázali naučit další jazyk! A hlavně ze svých dětí učinili díky této příležitosti mimořádně chytré jedince!